Rozhovor s br. Pliskou
My můžeme zasévat, ale Bůh dává vzrůst
Rozhovor s bratrem farářem Lubomírem Pliskou: leden 2008
Právě jsem si prošel kvasický kostel a faru a musím říct, že na první pohled tu vše vypadá idylicky. Máš tu vše, co potřebuješ, byt, kancelář, manželku, děti, kocoura i psa. Je to ale ve skutečnosti tak idylické? Jak se žije mladému faráři v malém městečku?
Jde o to, že lidé jsou jiní tady a jiní ve městě. Tady je to jak na vesnici, každý vidí lidově řečeno druhému do talíře, každý ví o druhém téměř všechno, panují tady i různé pomluvy. K nám se něco dostane a pak nás mrzí, že se to neřekne přímo. Tak to je nevýhoda. Ale zase je výhoda, že lidi mají k sobě blíž, jeden druhého zná, a proto jsou tu i lepší podmínky pro pastoraci než ve městě, které je velice anonymní.
Kromě domovské náboženské obce v Kvasicích administruješ také náboženskou obec ve Zlíně, tedy v krajském městě. Můžeš tyto dvě zkušenosti srovnat?
Řekl bych, že pro faráře je to lepší tady. Ve Zlíně skutečně nevím, co by se dalo hlouběji rozjet, aby lidé byli osloveni. Další nevýhoda je, že ve Zlíně nemáme vlastní kostel či sbor. Tím pádem můžeme nějaké akce pořádat jen se svolením evangelického faráře a to je komplikované. Tady v Kvasicích v Husově sboru můžeme konat jakýkoliv koncert, promítání nebo další akce - mateřské centrum, výuku angličtiny, literární večery, přednášky, a pozvat na ně lidi.
S jakým ohlasem se tyto akce setkávají?
Tak samozřejmě jsou ti, kterým se to líbí a jsou i kritikové. Když se například po pečlivém zvážení a modlitbách rozhodnu, že by bylo dobré ve sboru otevřít mateřské centrum, a vzápětí se dozvím, že je to pěkná „blbost“, protože děcka budou akorát běhat po kostele a bude se tu jezdit s kočárky, a přitom to říkají lidé, kteří kolikrát do kostela ani nechodí, tak mě to mrzí. Ale na druhé straně mám podporu rady starších, pomáhají mi třeba bratři Krč, Zapletal, Novotný atd.
A co lidé mimo husitskou církev, co katolíci, nevěřící?
Vstříc nám přišla obec. Byl jsem na obecním úřadě a mluvil se starostou a místostarostkou, že bychom chtěli vybudovat pastorační a vzdělávací středisko, ale že to vázne na financích. Zeptal jsem se, zda by byli ochotní dát nějakou finanční podporu s tím, že se to otevře pro širokou veřejnost, jak věřící, tak i nevěřící. Obec se tím zabývala a dala nám 250 000 korun, abychom mohli středisko vybudovat.
Jaké máš vztahy se zdejším katolickým farářem?
Myslím, že dobré, i když se samozřejmě moc nevidíme. Měli jsme spolu dvě ekumenické bohoslužby, minulý rok na Nové Dědině, kdy obec slavila 350 let od založení a pak při svěcení praporu a znaku obce Kvasice. Sám mi navrhl, že bychom mohli mít i jiná setkání nebo ekumenické bohoslužby. Když tu nastoupil, kontaktoval se se mnou, chtěl mě vidět, což nebylo zvykem. Když jsem do Kvasic nastoupil, byl tu starý katolický farář Řezníček, výborný člověk, který přišel i na mé svěcení a pak jsme spolu seděli v kuchyni na naší faře a povídali jsme si. Po něm tu byli dva Poláci, ti byli hrozní; Piotr, současný katolický farář je taky Polák, ale je jiný.
Iniciativa k bohoslužbám na Nové Dědině a při svěcení praporu vzešla od vás, nebo se ozvaly samy obce?
Obce nás samy oslovily, zda bychom nechtěli udělat bohoslužbu, já jsem říkal, že bychom ji měli dělat společně s katolíky, s čímž obce počítaly a pak už jsme se domlouvali mezi sebou. Na Nové Dědině jsem kázal já a Piotrovi jsem zase víceméně přenechal svěcení praporu, protože katolíci na to mají své obřady - já mám na taková svěcení trochu odlišné mínění.
Navštívili jste navzájem svoje bohoslužby?
Přiznám se, že na mši jsem nebyl a v neděli bych ani nemohl, protože máme bohoslužby ve stejnou dobu. Ale byl jsem na pohřbu faráře Řezníčka nebo naší sousedky. Vím od katolického faráře, že když jsme tu měli vánoční vystoupení souboru Kašava, tak řekl svým věřícím, ať se jdou k husitům podívat. Stejně tak když mají koncert oni, vyvěsím jejich plakát na naši nástěnku. Takže konkurence tu není, naopak si lidi tzv. „dohazujeme“.
Funguje taková pěkná souhra i mezi věřícími?
Když jsem mluvil s katolíky, tak mnozí říkali, že je jedno, jakého je kdo vyznání, hlavně když člověk chodí do kostela a žije podle evangelia. Ale jsou tací, kteří by ze zásady nevstoupili do našeho kostela a někteří bigotní husité by zásadně nevstoupili do katolického. Ale to je jen výjimka, takových je jen pár.
Nakolik je dobré renomé husitské církve v Kvasicích dědictvím faráře Kučery, který tady působil desítky let, a nakolik sis je musel budovat sám?
Nemyslím, že bych něco musel budovat. Když jsem měl před pěti lety svěcení, tak za mnou přišel sám starosta, gratuloval mi a říkal, že kdykoliv budeme něco potřebovat, tak se na něj můžeme obrátit. My jsme toho samozřejmě hned využili, protože jsme potřebovali opravit střechu a obec nám vyšla vstříc. Uvědomují si, že Husův sbor je spolu s katolickým a hřbitovním kostelem i zámkem dominantou obce a mají zájem, aby byly v dobrém stavu.
Máš ambice zapojit se do života obce v politice, v zastupitelstvu?
To asi ne. Několika zasedání jsem se účastnil, ale spíš abych poděkoval za finanční dar nebo pozval na nějakou akci. Myslím, že je to trochu mimo mě.
Vím, že nepocházíš z rodiny, která by byla husitská. Jaké jsou tvé kořeny?
Řekl bych, že v mé rodině jsou napůl křesťané, i když vlažní, a napůl ateisti. Navíc pocházím z rodiny, která se rozpadla. Naši se rozvedli a taťka potom díky své nové ženě vstoupil do katolické církve. Moje mamka je nevěřící, babička z její strany je katolička a babička z taťkovy strany byla evangelička. Takže je to pestré.
Jaký máš vztah s rodiči. Můžeš se třeba s maminkou bavit o svém povolání?
Ano, myslím, že byla i celkem ráda, že když jsem odešel z armády, měl jsem cíl a dokázal se dostat na vysokou školu. Měla radost, že jsem nic nehodil za hlavu a neflákal se.
Nebyl jsi vychován ve víře, přesto se v tobě objevila. Jak?
Řekl bych, že první počátky byly, když moje starší sestra začala chodit s klukem, který byl katolík. Poprvé jsem slyšel o Bohu od ní, od něj i jeho rodičů, objevily se první signály úvah, že nějaký Bůh je. Samozřejmě, když jsem se tenkrát něco takového dověděl, tak mě zajímalo, co je vlastně napsáno v bibli. Náhodou jsem se dostal k bibli kralické, která mě zaujala, včetně svého jazyka. To bylo první seznámení, ale ještě to nebyl živý vztah s Bohem. Až na vojenském gymnáziu se vedly na toto téma rozhovory s kamarády, dokonce ještě před listopadem 1989. Potom se stalo, že ve 4. ročníku dva kluci uvěřili, jeden jako katolík, druhý jako svědek Jehovův, takže jsem měl možnost o tom hodně mluvit s nimi i se svou setrou. Pak se jeden kluk z Křesťanských sborů, který byl o ročník výš na praporčické škole v Opavě, přidal k naší skupince a vysvětlil mi spoustu věcí, na které jsem neznal odpověď. Pamatuju si, že po jednom takovém rozhovoru jsem se modlil a prosil: „Bože, tak mě znovu naroď“. Nevěděl jsem ještě pořádně, co to je, ale kamarád mi to vysvětlil. Krátce na to jsme seděli na učebně po večerce a já jsem tam přijal Pána Ježíše Krista do svého života. Vyznal jsem své nevěrnosti, své hříchy a poprosil za odpuštění i za to, aby on sám řídil můj život. Krátce na to jsem začal pravidelně chodit do Křesťanských sborů.
Jak se žilo komunitě křesťanů ve vojenském prostředí?
Bylo to pěkné. I když jsme byli menšinou, spíš malinkou skupinkou, ze které si dělali srandu, myslím, že to na škodu nebylo. Byli jsme určitým způsobem něco zvláštního, mnozí nás provokovali, ale na druhou stranu jsme tam nějaké svědectví nechali a druzí o tom mohli přemýšlet.
Proč vlastně vojenská kariéra?
Pamatuji si, že když jsme si na základní škole měli vybrat zaměstnání, tak jsem už v první třídě říkal, že chci být policajt, pak řidič kamiónu, strojvůdce. Měl jsem určitý vztah k technice, chtěl jsem řídit kamión nebo vlak, tak proč ne třeba tank? Taky jsem dělal karate, takže tu byl i vztah k bojovým uměním. A z toho nějak vyplynula i vojenská kariéra. Říkal jsem si, že se budu moci v armádě uplatnit a dělat to, co mě baví.
Několik let jsi byl profesionálním vojákem. Uspokojovalo tě to, nebo byly okamžiky, kdy sis říkal, že to nebude na celý život?
Já bych začal trochu jinak. Když jsme se ve čtvrtém ročníku měli rozhodovat, kam půjdeme, tak jsem se hodně za tu věc modlil, a myslím, že Bůh chtěl, abych zůstal v armádě, že si mě potřeboval připravit pro něco dalšího. Když tedy ano, tak kde? Jako pro křesťana už pro mě nepřicházelo v úvahu, abych šel do Vyškova na vysokou školu na průzkumníka. Šel jsem proto na roční praporčickou školu a po roce k vojenskému útvaru do Hodonína. Tam byly momenty, kdy jsem mohl prokázat svou víru, ale taky jsem ji někdy zapřel. To prostředí mě určitým způsobem stahovalo, a když jsem si to uvědomil, litoval jsem, tušil jsem, že patřím někde jinde. Velitel roty věděl, že jsem věřící a od jiných vím, že někdy kvůli tomu nadával. Byl rád, že jsem tam byl a dělal poctivou práci, ale... Uvedu příklad. Měl jsem ve skladu vyměnit pro celou jednotku ešusy, kus za kus, a pak ještě nějaké dofasovat, ale skladník to špatně pochopil a nevědomky mi dal 17 ešusů navíc. Velitel roty byl rád, že máme ešusy navíc, ale mě hryzalo svědomí, že budou skladníkovi chybět a při kontrole je bude muset zaplatit ze svého. Tak jsem mu to šel říct, on to řekl veliteli roty a ten byl pak na mě naštvaný, že jsem mu to řekl. Tak v tom bylo to prostředí divné. Navíc vycházet v dobrém s vojáky v základní službě se někdy moc nedá. Jako velitel jsem jejich nadřízený a když k nim začnu být kamarádský, začnou toho zneužívat.
A kdy přišel onen zlom nebo váhání?
Díky kamarádovi z Křesťanských sborů, který začal studovat Evangelickou teologickou fakultu, jsem se dostával k věcem, ke kterým jsem se jinak nedostal a na které jsem hledal odpověď. Zejména mě oslovily přednášky profesora Jana Hellera, které kamarád nahrával a já jsem si je mohl večer poslechnout. Pak mi donesl jeho knížku Bůh sestupující o christologii starého zákona, jež mě oslovila natolik, že jsem chtěl jít studovat teologii. Proto jsem šel za velitelem praporu a řekl mu, že končím, že chci dělat vojenského kaplana. Nechtěl o tom vůbec slyšet, říkal, že mě potřebuje tam, kde jsem, nechtěl mě pustit, ale pak do toho přišly nějaké zdravotní problémy, a tak se to vyřešilo samo. Nemyslím, že to byla náhoda, vidím v tom určité řízení Boží, protože tomu předcházely modlitby. A ta cesta se najednou otevřela.
Pro jakou fakultu ses rozhodoval?
Dával jsem si přihlášku na Institut ekumenických studií při Evangelické teologické fakultě, druhou na Evangelickou teologickou fakultu a třetí na Husitskou teologickou fakultu. Přijímačky na institut jsem udělal celkem úspěšně, na obě fakulty však byly přijímačky ve stejný den a nebylo přípustné si termín přesunout. Musel jsem se rozhodnout a Husitskou fakultu jsem zvolil záměrně z toho důvodu, že jsem měl větší šanci se tam dostat, neboť jsem měl problém s cizím jazykem. Na evangelické fakultě byli totiž na cizí jazyk pedanti, což je určitě dobře. Jenže na gymnáziu jsme měli okrajově angličtinu a v armádě byl spíš důraz na ruštinu. S tím jít na evangelickou fakultu bylo veliké riziko, takže jsem zvolil husitskou fakultu, kde sice taky byly přijímačky z jazyka, ale body se sčítaly, kdežto u evangelíků se jazyk hodnotil zvlášť.
Takže rozhodování bylo spíš pragmatické.
Ano, ale říkal jsem si, že na přednášky na evangelické fakultě stejně mohu chodit a taky jsem na ně v prvním ročníku chodil - rovněž i na Institut ekumenických studií, který v té době ještě neměl akreditaci, takže jsme se všichni museli zapsat na magisterské studium na evangelické fakultě, čímž se mi otevřela možnost studovat i tam.
Na Husitskou teologickou fakultu ses dostal jako člen Křesťanských sborů, s husitskou teologií ses teprve seznamoval. Jak tě oslovila?
Myslím, že největší vliv na mě měl spolužák Martin Skočdopole, který dnes bohužel dělá řidiče metra. Byl výtečně bystrý v teologii, vedli jsme spoustu rozhovorů, díky němu jsem se dostal k hlavním teologům naší církve, Zdeňku Trtíkovi, Jindřichu Mánkovi. Uváděl mě do husitské teologie ještě víc než profesoři. Byl jsem hodně osloven Trtíkovou teologií, která se mi stala impulsem ke vstupu do Církve československé husitské. Martinův domovský sbor byl v Holešovicích, oba jsme tam proto chodili na bohoslužby ke stařičkému faráři Slavíkovi, výbornému člověku, který si nás opatroval a měl na mě také vliv. V Holešovicích, či vlastně v Kobylisích, jsme také oba ve druhém ročníku přijali svátost biřmování.
Čím tě oslovila Trtíkova teologie?
Asi biblickým personalismem. Trtík napsal význačná díla Vztah já - ty a křesťanství a Komentář k věrouce - dílu I. a II., kde reaguje na Spisarovu teologii. Tenkrát jsme založili tzv. trtíkovský seminář vedený Jirkou Vogelem, který nám vysvětloval, v čem se Spisar mýlil, v čem ho Trtík překonává a na co reaguje. Když srovnám tyto dvě teologie, tak Spisarova je hodně liberalistická. Spisar jaksi uznává Trojici, horší už je to s Ježíšovým božstvím. O Bohu se domnívá, že ho lze poznat také přirozeným rozumem, a na to Trtík reaguje, když říká, že Bůh je absolutní subjekt, a nikoliv objekt, a proto Boha můžeme poznávat nikoliv spekulací o něm podle zákona příčinnosti, ale jen, když s ním vstoupím do osobního vztahu já – Ty. Předpokladem poznání Boha je však jeho osobní svobodné zjevení. Jen ve zjevení poznáváme Boha a zjevení je vlastně Bůh v obecenství s člověkem. Je to vztah já – Ty. Vše, co se k tomu přidává, je abstrakce a spekulace.
Tím, že jsem byl vychován v Křesťanských sborech, tak jsem samozřejmě v Trojici věřil, ale v zjednodušené představě. Teprve na fakultě jsem díky Trtíkovi pochopil, že je to trochu složitější. On tvrdil, že jestliže Bůh je stvořitelem prostoru i času, tak je nad nimi, není jimi omezen, nepodléhá na rozdíl od člověka vládě prostoru a času, neboť je jejich Pánem, a tím pádem může být celý a osobně přítomen současně v různých úsecích dějinného a světového prostoru, tedy osobně a celý přítomen ve své transcendenci jako Otec, zároveň osobně a celý přítomen ve svém zjevení jako Syn a zároveň osobně a celý přítomen člověku jako Duch svatý. A pak mě velice zaujala jeho christologie, kdy nově vysvětlil christologická dogmata. Tvrdil, že v Ježíši Kristu přišlo do dějin eschatologické čili budoucí tajemství dokonalé jednoty Boha a člověka. Proto je Kristus v podstatě host z eschatologické dimenze lidství. Můžeme říci, že Kristus je už tím, čím my teprve skrze něho budeme, což se mi velice líbilo. To byly momenty, které mě oslovily.
Jak vychází Trtíkova teologie ve srovnání s jinými, nehusitskými směry?
Bavil jsem se s profesorem Hellerem na téma biblického personalismu. On říkal, že sám personalista není, ale že si byl velice blízký s profesorem Trtíkem, a že neví, proč se dávno naše dvě církve nespojily. Že sice ví o rozdílném počtu svátostí, ale to by se dalo teologicky řešit a v bratrské diskusi nějak upravit. Profesor Heller mě také teologicky hodně ovlivnil. Trtík dost vycházel i z evangelické teologie, zejména z Emila Brunnera a také z Karla Bartha. Teologie Českobratrské církve evangelické jako taková vychází spíše z Karla Bartha, ale řekl bych, že obě teologie jsou si hodně podobné. Existují jen drobnější odchylky.
Do CČSH jsi přešel z Křesťanských sborů, to jsou dvě dost odlišné církve. Jaký byl přechod? I z hlediska odlišnosti obou komunit.
To, co chybí naší husitské církvi, je právě živý osobní vztah já - Ty u mnoha členů, zatímco v Křesťanských sborech tento vztah mají. Samozřejmě je to menšinová církev, která má dnes snad 3000 členů, ale jsou to lidé upřímně věřící a žijící s Bohem. Zatímco když se podíváme na naší církev, která má necelých 100 000 členů, tak budeme rádi, jestli aspoň desetina má onen osobní vztah já - Ty. V tom vidím rozdíl. My jsme lidová církev, oni jsou vyznavačská církev. Samozřejmě je také obrovský rozdíl v teologii. Křesťanské sbory o spoustě věcí ani neuvažují nebo je nereflektují. Bibli berou doslova, říká se tomu biblický fundamentalismus. Náš přístup k bibli je volnější, propracovanější, což je dáno vysokoškolskou teologií.
Už za studií vedla tvá cesta k tomu, že budeš husitským farářem?
Pamatuji si, že jsem chodil do Křesťanských sborů v Bohumíně, kde jsem i kázal, ne snad pravidelně, ale občas jsem dostal prostor, abych posloužil Božím slovem. A tam jsem tenkrát řekl, že mi bylo nabídnuto biskupem Bicanem po třetím ročníku místo u sv. Mikuláše. Měl jsem mít jáhenské svěcení a tak jsem v Křesťanských sborech oznámil, že to místo přijímám, odcházím jinam, ale aby to nechápali, že se s nimi navždy loučím, že chci udělat nějakou definitivní čáru. Stále s nimi udržuji kontakt, mám tam spoustu dobrých věřících kamarádů. Ale musel jsem veřejně dát najevo, kam směřuje moje cesta.
Na konci studia sis vybíral náboženskou obec, do které půjdeš?
Já bych ani neřekl, že jsem si vybíral. Mám za to, že to bylo opět Boží vedení. Tím, že jsem byl z Ostravy, tak o mě věděla biskupka Šilerová. Šel jsem za ní a řekl jí, že vím, že se mnou počítá do své olomoucké diecéze, ale jestli by jí nevadilo, kdybych šel do brněnské diecéze. Ona věděla, že dělám jáhna v Praze a říkala: „Dobře, k Petrovi Šanderovi do Brna tě pustím, ale do Prahy ne.“ To byla její podmínka. Zvolil jsem si tedy diecézi, ale bylo mi v podstatě jedno, kam půjdu. Tehdy mě předběhl Jarek Křivánek, nynější farář ve Vysokém nad Jizerou, který asi mluvil s biskupem Šanderou a naznačil mu, že by mě mohl dát do Kvasic. A od bratra biskupa vím, že se delší dobu modlil za Kvasice, kde potřeboval duchovního. Když byl potom o týden později na studentské bohoslužbě, představil jsem se mu s tím, že bych měl zájem o službu v jeho diecézi. Tenkrát mi řekl, že by mě potřeboval do Kvasic. Já jsem proti tomu nebyl, tak jsem se zeptal, kde to asi je...
To jsi nevěděl?
Od Jarka Křivánka jsem věděl, že je to někde u Kroměříže. Tak jsem řekl, že ano. To jsem byl ještě ve 4. ročníku. Pak jsem tu v Kvasicích měl o prázdninách bohoslužbu a lidé se mě ptali, zda bych tu nechtěl sloužit. Zhruba o měsíc později jsem měl ještě jednu bohoslužbu, takže jsem se trošku uvedl a pak po státnicích byla během dvou dnů moje svatba i svěcení tady v Kvasicích. Tím jsem hned nastoupil do služby. Když jsem si tyhle věci pospojoval, tak v tom vidím Boží vedení.
Proč právě volba brněnské diecéze?
Bylo to trošku kvůli manželce. A přiznám se, že jsem nechtěl do Ostravy, měl jsem poněkud hrůzu z velkého města.
Jsi tedy na svém prvním místě spokojený?
Myslím, že ano, přes ty různé drobné problémy, které tu jsou.
Kvasickým specifikem je velký počet bohoslužebných středisek. Můžeš o nich něco říct?
Nejvíc mě trápí Otrokovice, tam je to bída. Po Vánocích jsem měl určitou krizi, říkal jsem si, že to tam opravdu nemá smysl, ale teď jsem dostal dopis od jedné tamní sestry, která se omlouvala, že nemohla přijít na bohoslužby, ale že její zájem trvá. Tak jsem si říkal, že to snad má smysl, i přes mizerný počet účastníků. Velice jsem spokojený s Halenkovicemi, kde chodí pravidelně zhruba osm lidí, mám jistotu, že na mě vždy budou čekat. V Napajedlích stabilně chodí šest až osm lidí, na které se mohu spolehnout a o které se mohu opřít. Sestry Vaňáčová, Miková a bratr Kovář mi dělají dobré zázemí, takže mám touhu tam rozjet něco víc. Měli jsme i ekumenické setkání a vůbec první ekumenickou bohoslužbu v Napajedlích, která se uskutečnila v adventu s velkou účastí - lidé si to pochvalovali. Také všechny duchovní to překvapilo. Bohoslužby se účastnil římskokatolický farář, evangelický farář, já a kazatel z Církve adventistů. A pak je Žlutava. Někdy přijde na bohoslužbu 12 až 16 lidí, pak přijedu za měsíc a najednou vidím jen dva nebo tři lidi. Takže je to hodně proměnlivé. Se sestrou Mišurcovou se snažím něco s tím dělat.
Dokážeš si představit, že bys odsud odešel?
Několikrát jsem svým farníkům říkal, když mě naštvali, že se sbalím a odejdu, že to nemám zapotřebí. Klidně bych byl ochoten odejít, ale ne z mého přání. Kdyby to bylo přání biskupa, tak bych šel. Nemusím tady být 45 let jako bratr farář Kučera. Už jsem byl na několika místech a přizpůsobím se velice rychle.
Máš ambice vést nějakou velkou náboženskou obec v Brně, Ostravě nebo Praze?
Do velkých měst mě to ani neláká. Zkusil jsem to v Praze. Byla pro mě pocta, že mohu sloužit u sv. Mikuláše, ale i kdyby odtud přišla nabídka, tak bych tam nechtěl. Mohl jsem zůstat v Holešovicích, ale netoužím po tom. Tady jsem spokojený a kromě toho: co do počtu členů jsou Kvasice třetí největší obcí v diecézi po Brnu - Botanické a Prostějově.
Až se jednou budeš ohlížet za svou službou, co bys chtěl vidět?
Když vidím, že naše církev umírá, tak, až budu starší, chtěl bych vidět, že ta práce k něčemu byla, že jsem tady jen nepohřbil polovinu náboženské obce, ale že tu vyrostla i nějaká mladší generace. To by bylo moje přání. Samozřejmě to všechno je v Božích rukách. Já můžu se svých slabých sil pro to udělat cokoliv, ale pokud mé práci nepožehná Bůh a nebude opravovat chyby, kterých se dopouštím a kterých ještě udělám spoustu, tak mi to k ničemu nebude. My můžeme zasévat, zalévat, ale Bůh dává vzrůst.
Rozhovor s br. farářem Pliskou udělal Marcel Sladkowski a byl otištěn ve Zvěstníku Církve československé husitské ve Zlíně roku 2008.